tyden-28-2010tyden-28-2010_swacb
V první půlce roku 2010 se ke mně objednal na konzultaci nějaký pan Motýl. Prý mu určitě bude stačit jen půl hodiny. Já jsem si na něj stejně nechala hodinu a půl, jako na kohokoli jiného. Ale opravdu, na rozdíl od spousty lidí, kteří si nevezmou dostatek peněz a nehlídají si čas, nebo ani neřeknou, že mají peníze jen na určitý čas výkladu a pak se diví, že u mne strávili i dvě a více hodiny a nemají na to, tento pán se díval každou chvíli na hodiny, aby nepřesáhl těch objednaných třicet minut.

Řešili jsme spolu nějaké rodinné a pracovní problémy, o kterých ale konkrétně nechtěl mluvit, ale bylo vidět, že se mu nedávno život doslova zhroutil, či převrátil vzhůru nohama a on hledal cestu ven.

Přesně po půl hodině řekl, že děkuje a že jsem mu moc pomohla. Sice se mi to celé zdálo trochu zvláštní, tak trochu jakoby neosobní, ale nejsem zvyklá zkoumat a hodnotit jednání klientů. A tak, když zaplatil a odešel, pro mne vše skončilo.

Jenže pokračování mělo teprve přijít.

Asi po dvou, či třech měsících přišla na výklad karet jedna dívka a těsně před odchodem se mi zmínila, že o mně četla v časopise. Nechápavě jsem na ni zůstala koukat a řekla jsem jí, že nevím o tom, že bych s někým dělala rozhovor. Vysvětlila mi, že to nebyl rozhovor, ale že mne a další kartářky navštívil inkognito reportér časopisu Týden, nechal si vyložit karty a pak o tom všem napsal článek. Měla zmíněný časopis u sebe a byla tak hodná, že mi jej věnovala a tak jsem se s několika měsíčním zpožděním dozvěděla, že o mně psali.

Ze začátku jsem se trochu bála, jak to bude napsáno. Ne to, co se týká mne, ale celý článek jako takový. Přeci jen, člověk u novinářů nikdy neví, jestli jdou jen po senzaci, nebo budou objektivní. Ale byla jsem mile překvapena, že článek byl napsán celkem nestranně, sice lehce skepticky, ale nebyl napsán s myšlenkou, že jsme všichni podvodníci. Pan Motýl si pouze nechal udělat výklady karet u čtyř kartářů a pak se pokusil je objektivně posoudit. Posuzoval prostředí, kde výklad probíhal, jeho cenu, jak se mu výklad líbil, jestli měl hlavu a patu a co mu výklad dal.

Tímto tedy panu Motýlovi děkuji za to, že napsal korektní a ne bulvární

článek.